Obyčejný život srnčí zvěře

Videofilm slovenských bratrů Romana a Rastislava Dobrovodských.

Poměrně veliký zájem čtenářů vzbudil dokumentární videofilm slovenských bratrů Romana a Rastislava Dobrovodských nazvaný Srnčí zvěř. Je to již jejich třetí společné dílo. O dokumentu, který se v originále nazývá “Srnčia zver”, jsme si povídali s Rastislavem Dobrovodským.

Jak jste se vůbec s bratrem k filmování dostali?

Už jako malé děti jsme s bratrem sledovali v televizi s úžasem filmy, které přibližovaly život zvířat. Do překrásného prostředí Malých Karpat to byl jen skok a když naši spolužáci ze školy hrávali fotbal, my jsme se už od čtrnácti let sami toulali horami.

Když jsme se v roku 1993 dostali k první půjčené VHS kameře, naše kroky opět směřovali rovnou do lesa. Donekonečna jsme si potom přehrávali záběry zvířat, které se nám podařilo získat. A právě tehdy se v našich hlavách zrodila myšlenka vytvořit dokument o tomto kousku přírody.

Každého asi napadne jako první otázka, kde a jak dlouho natáčení probíhalo?

Když se ohlédnu zpátky, tak velmi pomalu. Příprava a vlastní “natáčení” nebylo nijak lehké – oba jsme strávili na realizaci filmu jeden a půl roku a čtyři měsíce pak ve střižně. Scény filmu jsou natáčeny v oblasti Malých Karpat na jihozápadním Slovensku, především v lokalitě Brezová pod Bradlom. Dnes si už ani neumím představit ta nekonečná ranní vstávání.

Proč právě srnčí zvěř?

To je jednoduché – srnčí zvěř je v Evropě původním druhem. Je rozšířená prakticky na celém území kontinentu, od horní hranice lesa na severu až po nížiny na jihu. Pro současné myslivce je proto mimořádně důležitá. Předešlé dva dokumenty, které jsme vytvořili nebyly zaměřené na konkrétní druhy zvěře. Byly takříkajíc o tom, co jsme “dostali” před kameru. Teď jsme sa zaměřili na tento jeden konkrétní druh. Snažili jsme se zmapovat její život přirozeným pohledem, žádné přikrášlování nebo “umělé” úpravy.

Asi se nebudu mýlit, když si představím, že jste museli při natáčení zažít celou řadu zajímavých příhod.

Skutečně, člověk při sledování zvěře jen s kamerou zažije neuvěřitelné příhody. Vzpomínám si například na jednu, bylo to v období jelení říje, kdy bratr Roman, ukrytý asi 30 m za mnou, přivábil mladého tříletého jelena. Ten se zatím jen učil mistrovství jeleního mručení. Nebylo těžké ho přivábit na vzdálenost asi 10 metrů od kamery. A protože jsme měli dobrý vítr, jelen o nás vůbec nevěděl. Najednou ho zaujala brašna od kamery, kterou jsem v té rychlosti nechal položenou několik metrů od sebe. Jelen se k ní pomalu přibližoval a stále odpovídal na bratrovy zvukové “výzvy”. Když už byl docela blízko brašny, začal ji pošťuchovat svými tenkými parůžky. To už jsem ale za kamerou nevydržel a začal jsem na jelena křičet: “Necháš to!” Ten zavětřil a zvedl hlavu. Jako naschvál se mu při tomto prudkém pohybu zachytil popruh brašny za paroh. Lekl se neznámého předmětu a rychle na mě zapomněl. Začal divoce skákat a snažil se brašnu setřást. Nakonec se mu to naštěstí podařilo a díru v brašně ve tvaru písmena L nám zašil kamarád.

Měli jste předem připravený scénář nebo jste nechali vše na nevyzpytatelné štěstěně?

Měli jsme připravený scénář v takříkajíc “bodové” podobě. Ve filmech, kde jsou hlavními hrdiny divoká zvířata, nemůžete trvat na předepsaném scénáři. Našim “hercům” se nedalo přikázat: “Udělej to takhle,” a když se scéna nepodařila tak jak by si to režisér představoval, nedala se už zopakovat. V hlavním jsme se však scénáře drželi. Chtěli jsme zachytit typické aktivity srnčí zvěře počas celého roka. A tak divák ve filmu uvidí jak srnčí žije v zimních stádech, jak srncům dorůstají parůžky a jak si je vytloukají, jak si srnci brání teritoria a jak o ně dokážou mezi sebou svádět souboje. Pro dětského diváka bude asi velmi atraktivní část o výchově mláďat. Myslivce zase potěší abnormality paroží, uvidí, jak se dají srnci přivábit v době říje a zažijí i skutečný lov srnců. Ale to už prozrazuju hodně, myslím si, že ve filmu Srnčí zvěř si každý milovník této zvěře najde to co ho zajímá.

Co Vy sám osobně považujete za nejzajímavější ve filmu Srnčí zvěř?

Materiál, ze kterého film vznikl se skládá asi z dvanácti hodin “hrubého” záznamu. Samozřejmě jsme z něho vybírali jenom to nejlepší. Za velice zajímavou považuji scénu ze srnčí říje, kdy se bratrovi podařilo velice blízko přivábit asi “bronzového” srnce. Ten byl ohromě zajímavý tím, že měl jeden parůžek vylomený i s pučnicí
a visel mu jenom na kousku kůže. Hodně zajímavá je ale i scéna, ve které plná srna odhání svým typickým hlasovým projevem čtyři jezevce z blízkosti jejich doupěte.

Vím, že jste za filmy získali ocenění na přehlídkách…

Především musím říct, že filmy netočíme kvůli cenám, nicméně naše prvotina - Malé Karpaty v oblasti Pustej Vsi získal první místo v celoslovenské soutěži filmů s tématikou myslivosti a přírody. Ale i film Srnčí zvěř byl oceněn na přehlídce v rámci dní sv. Huberta ve sv. Antone.

Takže, co chystáte dál?

Připravujeme projekty o jelení a černé zvěři. Zaměřujeme se na zdokumentování honů, ať už individuálních nebo hromadných. Už teď se mohou diváci těšit na mnohé vzrušující scény.

Co by jste na závěr poradili amatérským filmařům, kteří se chystají “točit” přírodu?

V první řadě především používat stativ. Zvířata se totiž většinou točí z větší vzdálenosti a při použití transfokátoru – tedy velké ohniskové vzdálenosti. Bez stativu není možné udělat dobrý záběr. Každému, kdo pak chce prezentovat své dílo veřejnosti, doporučuji zúčastnit se už zmiňované soutěže v Levicích, kterou každoročně v březnu organizuje tamní organizace Slovenského poľovníckeho zväzu.

Přeji nejen Vám osobně, ale i nám divákům a posluchačům hodně zážitků a  filmařských úspěchů při natáčení dalších zajímavých snímků.

Partnerské stránky: Autoservis Braný Praha 9 | Autobusová doprava Milan Štefanovič | MTB maraton Malevil Cup | Jazzová zpěvačka Darja Kuncová | M-team Praha | Jitka Buková - Jazykové korektury českých textů